Deti, keď sú mladšie, možno do piatich, siedmich, ôsmich, stále si pamätajú svoj minulý život, alebo si pamätajú Nebo, alebo si pamätajú Boha. Už som vám hovorila príbeh, že rodičia počuli štvorročného, ako sa spýtal dvojročného: „Povedz mi prosím, ako vyzerá Boh. Už som začal zabúdať.“
(Byla jste na pobytu v ústraní, Mistryně, a možná jste měla více úžasných odhalení. Samozřejmě bychom, Mistryně, byli velmi šťastní, kdybychom se to dozvěděli. ) Také to můžete vidět ve zprávách. Například v Koreji, nějaký dům byl vyhozen do povětří, v jejich vlastní zemi a teď je znovu klid. (Ano, Mistryně.) Zčistajasna. A v některé jiné zemi také. Jen trochu tady a tam. (Ano.) Jinak jsou země většinou v klidu, mnohem klidnější než dříve, před 50 lety, ano? (Ano.) Počkejte chvilku. Možná mám něco ve svém diáři. (Mistryně, děkujeme Vám.) Jdu se podívat. Dobrá? (Mistryně, děkujeme Vám.) Zůstaň. Sedni. (Ano.) Až se vrátím, podrbkám tě na bříšku. Existují také nějaké nadějné zprávy, protože už testují vakcíny. (Ano, testují.) V Anglii a také v Americe. (Ano.) Tak možná máme naději. Gekon mi řekl: „Buďte šťastná, horlivý žák odešel.“ Já vím, kdo. Tak to je to, co řekl. „Bylo to, jako by bylo jařmo sejmuto z mých beder.“ (Mistryně, páni.) Bla, bla, bla. Nějaké jeho negativní věci. Ale protože mi to gekon připomněl. To bylo 24. ve středu a všechny problémy přišly najednou. Ztratila jsem jednoho z pracovníků a pak měl jen tak nehodu pečovatel o psy, nemohl pracovat a pak ten další musí brzy odjet. Ach! A jiné věci. Nemohu vám to říct.
Dříve jsem neustále psala rukopisem. (Ano, Mistryně.) Nevěděla jsem, jak pohybovat s myší. A teď to vše dělám počítačem. (Páni! Úžasné.) Vše napíšu sama. (Páni!) S jedním a půl prstem. (Páni!) (Mistryně je úžasná.) Udělala jsem chyby, ale je to tak snadné opravit. (Ano, Mistryně. Úžasné.) (Mistryně, je skvělé to slyšet.) Všechno je tak jasné. Stále se to lepší. (Ano, Mistryně.) Pobyt v ústraní má také dobrou stránku. Například, dokonce i pro mě se vše stane jasnějším. Řešení. Nebo další zlepšení pro Supreme Master TV. (Ano, Mistryně.) Takovým a takovým a takovým způsobem. Pokud se vás to netýká, nebudete o tom vědět. (Rozumíme.) Protože jsem právě předala zprávu tomu oddělení, kterého se to týká. (Ano, Mistryně.) Takže ne všichni to budete vědět. (Ano, Mistryně.) Ale tady a tam uvidíte nějaké změny. (Ano, Mistryně.) Lepší. Například jsem jim řekla, že úvod před vtipem by měl být trochu uvolněnější a zábavnější. (Och, správně. Ano.) Ne pokaždé stejný. (Ano.) A možná jsem pro ně napsala více než 30 příkladů. (Ano.) (Mistryně, páni.) Mohou si vybrat svůj oblíbený a pak pokračovat tím směrem. (Ano.) Jinak to je příliš nudné, vždycky to samé: „Teď je čas pro vtip. Ha! Ha!“ Vždycky to samé, ano? (Ano.) Skoro. Tu a tam do toho přidají jednu čárku nebo jednu tečku. Jinak to je pokaždé podobné. (Ano.) Podobné jako „Tip Dne.“ Poznali jste, že je to v těchto dnech jiné? (Ano, Mistryně.) Psala jsem jim. (Mistryně, páni.) Nejprve jen pět nebo šest a později jsem ukázala dalších 30 a něco. (Ano.) Ale řekla jsem jim, aby tam dali klidný hlas. Prostě čtou pořád to samé, skoro jako před tím, ach pane! Řekla jsem: „Musí tam být klidný hlas.“ Označila jsem to. Napsala jsem to takto. Řekla jsem: „Doprovod musí být s klidným hlasem.“ (Rozumím.) Například, kdybych to byla já, řekla bych třeba v jednom z úvodů, řekla bych: „Lidé jsou do mě zamilovaní až po uši, protože jsem vegan! Teď to zkuste!“ Takto. Ale oni řeknou: „Lidé jsou do mě zamilovaní až po uši, protože jsem vegan. Teď to zkuste.“ Možná to je jejich humor. Možná chtějí… Možná to udělali schválně, protože to je tak vtipné. Legrační je nebýt vtipný! Došlo vám to? (Ano, Mistryně.) A tak, něco takového, tak jsem to napsala. A také jsem psala takto: „Můžete říct, jak jsem stará? Ne, nemůžete. Protože jsem vegan, jsem jen v polovině svého věku!“ Něco takového. (Ano.) Musí to být spíše jako humorní druh hlasu. (Ano.) Návyky umírají těžko. To už je dobré, že mohou číst. Teď je to lepší.
Přestože píšu pomalu, ale nemá to žádné chyby. Protože dříve, když jsem psala ručně, někdy jsem napsala „t“ navíc nebo o „s“ méně. Protože jsem psala příliš rychle, tak to někdy nebylo dost dobře vidět. A pak ta osoba, která mi to pomáhala psát na stroji, nepsala dobře. (Ano.) Tak jsem to obvykle musela napsat ručně a pak si to přišel nějaký doručovatel vyzvednout a přinesl to zpět do kanceláře a na stroji to musel napsat někdo jiný. (Ano, Mistryně.) A pak mi to musí přinést zpátky, abych to zkontrolovala, jestli to napsali nebo nenapsali správně. To stojí hodně času! A pak, když už opravím jedno nebo dvě slova, příště udělají další chybu, některá jiná slova. Jako bez konce. (Ano.) Někdy nevím, jestli bych se měla nebo neměla smát či brečet. Protože to je tak únavné. A teď to píšu sama, i když pomalu, ale jistě. Rozumíte tomu, co říkám? (Ano, Mistryně.) Zřídka je nějaká chyba, nebo vůbec ne. Možná to tlačím příliš dlouho, pak to jsou dvě nebo o tři „s,“ ale pak, pokud to uvidím, tak jedno smažu. Ale obvykle nic, až do teď nic, skoro žádné nevidím. (Páni.) (Ano, Mistryně.) Skoro nic. Možná jedno „s“ je navíc, ale vy tomu porozumíte. Například řeknu „salutuji“. (Ano, Mistryně.) „Salutuji vám“, s dvěma „s“, pak byste měli vědět, že tam nemohou být dvě „s“. „Mistryně musela psát příliš rychle nebo příliš neposedně.“ Protože počítače mají svou vlastní mysl! Chci psát tady pod tím, například do poloviny a nevím jak, prostě jen stlačím knoflík a ono to skočí celou cestu až nahoru, navrch stránky! Stává se vám to? (Někdy, ano.) Vám občas. Mně se to stává hodně občas! Myslím, že počítač ví, že jsem amatér, tak se mě snaží dobírat. Ale teď se cítím šťastnější, protože mohu být samostatnější. Nerada jsem závislá. Ze závislosti mám velmi špatný pocit. Myslím, že všichni se z ní cítí špatně. Protože nikdo přesně neudělá to, co chcete, aby bylo uděláno. (Ano, Mistryně.) Většinou ne. A to způsobuje frustraci. Frustraci, bolest hlavy a špatnou náladu. Teď jsem šťastnější, i přesto, že pracuji náročněji a píšu pomaleji a to všechno, ale jsem si jista, co píšu a vím, co to je a nikdo už víc chyb nenadělá. (Mistryně, děkujeme Vám.) (Mistryně, my jsme také šťastní.) (Mistryně, úžasné.) Můžete to vidět, pokud něco obdržíte a nevidíte žádné chyby, to jsem já, vaše Mistryně! (Mistryně, děkujeme Vám.) Teď je to velmi profesionální, s jedním a půl prstem! Protože další prst někdy musí stlačit knoflík nebo něco a s tím druhým prstem to napíšu.
Nebo někdy musím prohlédnout zprávy a to všechno, aby to viděla další skupina nebo tak, abych vám to mohla číst, něco takového, abyste byli opatrní a chránili se. Dokonce i WHO (Světová zdravotnická organizace) stále říká lidem, že to není bezpečné. (Ano.) (Mistryně, není to bezpečné.) Opravdu se musíte sami ochránit. Zatím to není bezpečné. Neodchází to; neustále to přichází! (Ano, Mistryně.) Dříve to bylo jen přes jeden milion (případů COVID-19) a měli jsme pocit: „Páni!“ A teď to je víc než devět milionů, myslím, že úředně je to už deset. (Ano, Mistryně.) Ale neoficiálně to je víc než to. (Ano.) Alespoň třikrát víc než to. (Ano, Mistryně.) Nešla jsem do podrobností, ale vím, že toho je hodně, mnohem víc než devět milionů. (Ano, Mistryně.) (Ano, to je pravda.) Takže nás to zatím neopouští. (Ano, Mistryně.) Chci vám to říct pro případ, že to dáte na [Supreme Master] TV pro naše lidi. (Mistryně, rozumím.) Lidé venku, nedoufám, že mě poslechnou. Doufám, že ano, ale nevím, jestli poslechnou, protože mě opravdu neznají a já nevím, jestli věří staré ženě jako jsem já, co říká. „Kdo jste, že něco říkáte?“ Všechno to říkám pro lidi, aby byli více opatrní. Není zábava být nemocen, především tímto typem. (Ano, Mistryně.) Zničí vás to a před tím vás to týrá. (Ano, Mistryně.) Doufám, že mě poslechnou, lidé mimo naší skupinu, ale neočekávám to. Alespoň naši lidé to vědí. (Ano, Mistryně, děkuji Vám.) Protože to je stále velmi naléhavé. (Ano, Mistryně.)
V mnoha zemích lidi netestují nebo testují méně nebo jen trochu, protože nechtějí, aby byla vysoká kvóta. (Ano.) Jinak nemohou znovu otevřít. (Ano, Mistryně.) Ale vlastně to není moc přijatelné, protože posíláme děti do školy! (Ano, Mistryně.) To není v pohodě. Je pro ně snadné onemocnět, když se seskupují. V historii to tak bylo, jako se španělskou chřipkou. Seskupení dětí má víc infekce. Pokud jdou do školy, budou se navzájem infikovat, protože počty jsou velké. A pak jdou domů, infikují jiné děti, infikují členy své rodiny. (Ano, Mistryně.) To byla zkušenost se španělskou chřipkou. Ale vláda také nemůže mnoho udělat. Když budou lidi stále zamykat, budou mít dokonce revoluci. A už toho v tuto chvíli mají hodně co dělat. Všude probíhají protesty o mnoha věcech: o pandemii, o rasistech, dokonce i o sochách, sochy, které chtějí odstranit nebo postavit. Venku to je chaotické. (Ano, Mistryně.) My jsme v našem vlastním místečku v bezpečí; nevíme o tom. Ale můžete to vidět v novinách, pokud čtete noviny. (Ano, Mistryně.) Můžete, ano? Lidi, jste chytří. Já jsem jenom jedna, která neví, jak podchytit zprávy. Některý chlapec mi dal na iPhone určité aplikace. Pořídila jsem si svůj iPhone před dvěma lety nebo před dvěma, třemi lety, konečně. Teď to je pro mě zcela vyhovující. Představte si, vaše Mistryně je teď tak chytrá! (Ano, Mistryně.) (Mistryně, jsme na Vás hrdí.) (Mistryně, skvělé!) Ano. Potlesk, potlesk! Ano, ano. Podpůrný duch. (Mistryně, ano jsme.) Nutí mě to, pokračovat, jít dále. (Ano Mistryně, pokračujte.) Víc nezávislosti je pro mě dobré. Jsem v lepší náladě. (Ano, Mistryně.)
Víte, to je důvod, proč většina dětí, například teenageři, nejen proto, že jejich tělo roste příliš rychle, aby to zvládli, je to také proto, že jsou příliš závislí na rodičích nebo na dospělých, na jejich pečovateli nebo na pěstounu, rodiči, na komkoli. Protože jsou příliš závislí. Děti, protože ony jsou prostě v tomto světě nové. Když to byla miminka, byla ještě ve spojení s Nebem. A když jsou jako teenageři, stále ještě mají tu přetrvávající podvědomou paměť o volnosti, o Nebesích. Pokud nejsou z pekla, samozřejmě. Už tím, že jsme zrozeni v těle, máme pocit omezenosti. (Ano, Mistryně.) A pak musíte na všechno žádat povolení. A skoro všechno, co děláte, je špatně. Dospělí vás vždy upozorní, že toto děláte špatně, tamto děláte špatně, ale neřeknou vám, že to děláte dobře, že to děláte správně. Většinou ne. (Rozumím.) Tak se cítí velmi, velmi omezováni. (Ano, Mistryně.) A pak musí požádat o povolení jít ven. Dokonce jen pro (veganskou) zmrzlinu, musíte požádat o peníze, pokud vám je rodič dá nebo nedá, nebo chcete jít do kina, nemůžete; jít se podívat na ten film, nemůžete. Skoro o všechno musí požádat. I když jdou ven s přáteli, musí to být určitá doba a pak se musíte vrátit zpět. (Ano, Mistryně.) Nebo jinak nemáte žádné měsíční kapesné nebo denní kapesné, nebo vám odeberou počítač, nebo cokoli dalšího. Nebo máte domácí vězení ve svém pokoji. (Ano, Mistryně.) Ve smyslu, že nemůžete jít ven. Jako je právě teď uzamčení. A někdy děti nedělají nic špatného, prostě jen situace způsobí, že to vypadá, jako kdyby udělaly něco špatného. (Ano. Rozumím.) A nevědí, jak se vyjádřit. Mně se to přihodilo, proto to znám. (Ano.) Sami nevíte, jak to vysvětlit. Nevíte, jak se bránit. Pak to prostě uvízne a je to dusivé a frustrující. Proto je to s dětmi, když dorůstají, s adolescenty, obtížné. (Rozumím. Ano, Mistryně.) Proč, to můžete pochopit, ano? (Ano, Mistryně.)
Ne proto, že jsou špatní nebo něco, jen něco v nich se nemůže cítit svobodně. A v tomto světě se cítí mnoha věcmi tak omezováni. Odkud přišli, tam to bylo jiné. (Ano, Mistryně.) Když byly děti mladší, možná do pěti, sedmi, osmi, ještě si pamatují svůj minulý život nebo si pamatují Nebe nebo si pamatují Boha. Byl jeden příběh, už jsem vám ho vyprávěla, že rodiče zaslechli, jak se čtyřletý ptá dvouletého: „Prosím tě, řekni mi, jak vypadá Bůh. Začínám už zapomínat.“ (Páni.) Je to pravda, to by mohla být pravda. (Ano, Mistryně.) Když jsem byla mladší, slyšela jsem tyto vnitřní (Nebeské) vibrace, vnitřní (Nebeskou) melodii, stále. (Páni!) A podívala jsem se ke hvězdám, myslela jsem si, že to je zvuk hvězd. (Páni!) Myslela jsem, že hvězdy dělají hudbu, dělají hluk, dělají zvuk. To jsem si myslela, když jsem byla dítě. (Ano.) Tak jsem se vždycky dívala ke hvězdám. Chtěla jsem, aby věděly, že jsem je zaslechla. Chtěla jsem jim říct, že jsou krásné, krásné. A také jsem si myslela, že Měsíc a Slunce dělají také hudbu. Protože je všude. Ale samozřejmě jsem to slyšela, jen když jsem byla vzhůru. Když jsem spala, možná nevím, jestli jsem to slyšela. Když jsem byla vzhůru, viděla jsem hvězdy, tak jsem si myslela, že to jsou hvězdy, které dělají tento druh zvuků. A tak, když jsem byla vzhůru, viděla jsem Slunce, myslela jsem si, že to dělalo Slunce. (Rozumím.) Nebo, že to dělal Měsíc. V každém případě, je naivní věk roztomilý.
